Narodila se v Brooklynu během sněhové nadílky, která je v zimním období poměrně běžná. Jako mladší ze dvou dětí

měla vše podstatně jednodušší, než její starší bratr. U něj rodiče nevěděli, co dělají a do všeho museli skákat poslepu,

kdežto u ní už věděli, do čeho jdou. Navíc byla děvče a brali ji jako křehkou květinku, o kterou se musí starat s extra

dávkou něhy. Většinu času ji to rozčilovalo, obzvlášť proto, že viděla, jak to jejího bratra štve a ona, jak už víme, netoužila

po konfliktech. V té době by se dalo říct, že byla ještě celkem rozverná, dokázala se z věcí těšit, a i když měla s emocemi

odjakživa problém, zlom měl teprve nastat. Dětství jí skončilo zhruba šesti letech, kdy babička velice vážně onemocněla

a oni ji jeli jednoho dne navštívit. Lin nijak nerozházelo, že byla napojená na hadičky, vypadala opravdu bídně a ani s 

nimi nemohla mluvit, protože spala, ale rodiče ji přesto pořád utěšovali, až jí to lezlo na nervy. Měla babičku hrozně

ráda, přesto, když ji tam takhle viděla, plakat nedokázala. Bouřilo se to v její dětské dušičce, kdyby mohla, drala by se

na povrch a křičela, ale navenek... nic. Nejspíš nikdy nedokázala své pocity pouštět na povrch a rozhodně ji to nikdy

nikdo neučil. Oba rodiče odešli pro kávu a nechali ji samotnou s bratrem. Zaujatá tím, co všechny ty hadičky asi dělají

[v šesti letech jí logicky nedošlo, že by mohly být životně důležité], za ně zatahala. Kyslík zasyčel a jí se to natolik líbilo,

že postupně začala vypojovat všechny ostatní. Jejímu bratrovi tehdy bylo devět, takže by byl schopen ji zarazit, ale koho

by napadlo, že bude tahat za hadičky? Jeho pozornost byla taktéž jinde, a tak nastal zlomový moment, který přetvořil 

současnou holčičku na tu, kým je dodnes. Než se stihli rodiče vrátit, babička byla mrtvá. To bylo její první zabití.

Nikdo ji tehdy neobviňoval, Ez, jak bratrovi odmalička říkala, vzal všechnu vinu na sebe, přestože se sama snažila, aby

ji dospělí poslouchali. Marně. Začala se do sebe uzavírat rychlostí kulového blesku, už se víckrát nepokoušela přiznat,

jak to doopravdy bylo. Ani když jejího brášku doma ponižovali, ani když ho odváželi pryč, ani když jí zakázali ho

tam navštěvovat. Jak ale čas plynul, pocit viny se probourával skrze její pracně vybudovanou pevnost, a tak se ve dvanácti

vytratila z domu a zázrakem se dostala až k němu, aniž by ji někdo zastavil. Už tehdy uměla být nenápadná, když

chtěla, nejspíš až moc, protože když se rozezněl poplach a všichni pobíhali, ona zůstávala schovaná, aniž by ji napadlo,

že je něco v nepořádku. Do chvíle, než se všude rozprostíral štiplavý kouř a od šlehajících plamenů šlo hrozné horko. 

V ten moment se rozeběhla hlava nehlava směrem k východu, div se jí za nohama neprášilo, přičemž si matně uvědomo-

- vala, že pořád volá bratrovo jméno a pláče. Nikdy předtím neplakala. A pak ho našla. V tu chvíli bylo vše zase v pořádku, slzy rozfoukal vítr a ona si mohla oddechnout. Alespoň do té doby, než jí ho zase někdo sebral a ona nemohla vůbec nic dělat. Tentokrát už se ale bránila, snažila se vykřičet do světa, že to všechno byla její chyba, ne Ezova. Rodiče si ji odvezli domů, nechávajíc bratra svému osudu, přestože věděli pravdu. Její matka jí to nikdy neodpustila. Dokud byla mladší, příliš se to neprojevovalo, snad jen chladnějším jednáním vůči ní, ale vzhledem k tomu, jak navenek lhostejná Lin byla, nijak ji to neovlivňovalo, v myšlenkách byla stejně povětšinou u Eze.

​

Čím však byla starší, tím to bylo horší. Od výbuchů vzteku kvůli sebemenší hlouposti, až po opilecké výčitky. Vyčítali jí, že byl její bratr černou ovcí rodiny, přestože to měla být celou dobu ona, vyčítali jí i jeho poruchu. Aby však zachovali svou už tak pochroumanou pověst, ji nikam neposlali. Otec na ni sice úplně nezanevřel, ale za téměř maličkosti přiletěla facka nebo sundal pásek a ohnul ji přes koleno. Zato její matka... viděla na ní, že ji nenávidí, a to téměř nikdy cizí emoce nepoznávala. Říkávala jí malá vražedkyně, že zničila jejich rodinu, že by jí bylo lépe, kdyby zmizela stejně jako bratr. Bylo jen otázkou času, než to mohla přestat zvládat snášet, pocit křivdy silnější, než ten viny. Sbalila si proto všechny věci, které pro ni byly důležité, ukradla peníze, jež po domě bez problému dokázala najít a utekla pryč ve snaze hledat Eze. Jenomže New York je velké a nebezpečné město, na které nebyla v šestnácti letech prostě připravená. Netušila, jak jinak přežít ve světě, kde je nikdo a téměř nic nemá, než tak, že zašla do nejbližšího bordelu a sháněla práci. Myslela si, že ji nechají u baru nebo uklízet, prostě cokoliv, jen ne prodávat své tělo. Jenomže majitel, Thomas Gordon, to viděl jinak. Jak už byla zvyklá, fascinovaly ho její oči, prohlížel si ji jako kus masa a rozhodl se ji vyzkoušet. Netušila, co to znamená, alespoň do chvíle, než si ji zavedl do místnosti, kde je zamkl. Uvědomila si, o co mu jde, jakou práci si pro ni představoval, a to nehodlala dopustit. Kurvu nikomu dělat nebude. V tu chvíli děkovala kdo ví komu za to, že si tehdy z domova vzala vycházkovou hůl po babičce, jíž se nechtěla vzdát, a Thomase s ní nejprve znehybněla, následně mu tlakem zlomila vaz. To bylo její druhé zabití. Dílem štěstěny nebo možná smůly ji tehdy viděl jeden ze špehů Stína, jak se ubránila. Kdo ví, proč v ní viděl potenciál, snad díky jejímu zacházení s holí, ale rozhodl se ji vzít pod svá křídla a představit Stínovi. Tomu se její zacházení s holí zamlouvalo a rozhodl se jí poskytnout přístřeší. Zpočátku vypomáhala v kuchyni a tajně poznávala svět vran a s osmnáctými narozeninami ji konečně Stín přijal mezi vrány. Trénovala, poznávala sebe samu a své nové stránky, dosud skryté velice hluboko a cokoliv, co mělo náznak citu, rychle zase potlačila. Už se nesnažila bratra najít, nejspíš se styděla za to, co se z ní stalo a nechtěla, aby to viděl. Osud si to však usmyslel jinak, protože je svedl dohromady, když ji měl za úkol zabít. Místo toho od agentů utekl a Ez se přidal k vranám. Nikdy se ho sice nezeptala, proč si radši po tom všem, co kvůli ní zakusil, zvolil jít za ní a vzdal se kariéry u agentů, ale nakonec, důležité je, že má zpátky bratra a jsou na tom úplně stejně, každý má své kostlivce ve skříni, a tak mu nevyčítá ty jeho, stejně jako on nevyčítá jí ty její. Zjistila, že v tomhle světě je mnohem snazší necítit vůbec nic a to jí zůstává doteď, její jedinou slabinou je on.

 

Postupem času se ukázalo, že je rychlejší než ostatní vrány, svižnější a má mnohem větší výdrž. Sama si zvolila cestu alchymie, chemie ji ve škole odjakživa bavila a když zjistila, co vše dokáže namíchat, Stín začal její esence využívat, stejně jako ona sama během misí. Hned po své první výplatě si nechala upravit babiččinu vycházkovou hůl a přetvořit ji ve zbraň. Rukojeť si nechala ozdobit zlatou vraní hlavou a vytvořit z ní čepel, která zapadne do zbytku hole. Jako zbraň si ji okamžitě zamilovala a sžila se s ní, čepel používala jako smrtící ránu a dřevo hole jako ochromující prostředek. Symbol toho, jak vše začalo, kde se vše podělalo, se stal jejím věrným společníkem. Protože kdo by podezříval kulhajícího mrzáka s holí z toho, že je jeden z vran?