„Pokusili jste se mě zničit, nepovedlo se… Teď zničím já vás,“ – John Carter

John se narodil v New Yorku rodičům italského původu. Nebyli kdovíjak bohatí, ale špatně se rozhodně neměli, řekněme, že by se dali zařadit mezi takovou střední vrstvu. Malý John chtěl být odjakživa špionem, stejně jako každý jiný malý kluk, co zná filmy o Jamesi Bondovi, agentovi 007.

​

Na základní škole hrál ruckby, ale dlouho u toho nevydržel, neboť ho více lákala hudba. Díky dědečkovi se naučil hrát na kytaru, a protože nebyl vůbec špatný, s pár kamarády si později na střední založil malou kapelu, kde i zpíval. Díky kapele se na škole stal vcelku populárním, a tak začal mít úspěchy i u dívek, čehož si řádně užíval. Sladký středoškolský život skončil, když mu zemřel otec a on se musel začít starat o svou matku, vydělávat peníze. Sny o vysoké s hudebním zaměřením se taky tedy rozplynuly a John se společně se svým nejlepším kamarádem, rozhodli nastoupit do vojenské služby k Námořní pěchotě Spojených států. (USMC). Zde prošli tvrdým multidisciplinárním výcvikem, který trval dva roky. Díky tomuto výcviku se naučil nejen základní dovednosti pěchoty, ale i používání a údržbu specializovaných střelných zbraní a výbušnin. Mimo to se stal vysoce kvalifikovaným v infiltraci do silně střeženého nepřátelského území za účelem zajetí či atentátu.

​

Během vojenského volna, po absolvování tohoto výcviku poznal svou ženu Katherine v jednom snídaňovém baru, kde dělala brigádně servírku. Líbila se mu natolik, že ji pozval na rande, ale odmítla a tak tam chodil každé ráno na snídani, dokud mu neslíbila, že si sním vyjde. A tak spolu začali chodit. Během asi dvou měsíců, před jeho nástupem na první misi, co spolu chodili Kath otěhotněla, ale zjistila to až po jeho odjezdu. Sdělila mu tuto novinu tedy až při jeho návratu po několika měsících a on ji bez zaváhání okamžitě požádal o ruku, což jeho přátelé z armády nedokázali pochopit, dle nich to bylo hrozně narychlo. Johna to, ale nezajímalo, Kath miloval a chtěl se stát otcem. Katherine jeho nabídku přijala a tak se hned po jeho další misi vzali. Byl to jeden z nejšťastnějších dnů jeho života, věděl, že udělal dobře, a že Kath je ta pravá. Jejím rodičům se to, ale zpočátku moc nelíbilo, těhotenství jejich dcery zkazilo veškeré naděje na vysokou školu a nádhernou budoucnost jejich nejstarší dcery. Považovali Johna za někoho, kdo jim zprznil a ukradl dceru, byla přeci tak mladá! Ale protože od ní ani od dítěte nedal ruce pryč a vzal si ji, nakonec jej vzali svým způsobem na milost. V té době začal na jejich žádost trénovat Katherininu mladší sestřičku Stéphanelle, které všichni říkali prostě Nellie. Poprvé ji poznal na jejich svatbě, kde jim šla za drůžičku. Byla to typická premiantka, které vysvědčení kazila známka z tělocviku, a to rodiče nehodlali dopustit. John tak měl podle všeho odčinit to, že zkazil Katherine budoucnost. Měl se postarat, aby alespoň jedna ze sester dokázala něco víc, nežli jen dodělat střední. Kath se to samozřejmě nelíbilo, ne kvůli sestře, ale kvůli přístupu jejích rodičů. John, ale souhlasil, nechtěl aby byli mezi nimi nějaké neshody. Navíc to nedělal pro rodiče, ale pro tu malou.

​

Za čtvrt roku se jim narodila dcera Elizabeth, což byla další nejkrásnější věc, která se mu kdy přihodila. Pane bože, jak moc byl šťastný. Vůbec žili šťastný život na rodinu, kde je otec vojákem. Katherine mu byla věrnou a chápavou, jež ho milovala celým svým srdcem, stejně jako on ji. Jediné co ji trápilo, byl fakt, že se John každou misí tak trochu měnil… Jako by část z něj stále zůstávala tam daleko, ve válce. Rozuměla tomu, proč není věčně doma, ale tohle ji děsilo… Bála se o něj, bála se, že jednoho dne se nevrátí vůbec. Ať už fyzicky nebo psychicky. Proto ani jejich vztah nebyl vždy bezchybný a občas se spolu hádali. Přesto dokázali jít dál, bok po boku a za čtyři roky se jim narodilo druhé dítě, syn John, jak si jej přála pojmenovat Kath. Ani tehdy jejich vztah nepřišel o vášeň a John se těšil na chvíle, kdy se vrátí domů za svou rodinou, i když to nikdy nebylo na dlouho. Brával je na výlety a přál si, aby se jeho rodina jen a jen smála. Na druhou stranu sám přestával mít jasno v tom, kde je vlastně doma… Jestli se svou opravdovou rodinou, nebo s tou druhou, jež tvořili kluci z jeho jednotky. Byl si vědomí změn, které to s ním dělalo, toho, že na svého syna, když zlobí dokáže vyjet mnohem agresivněji, nežli by měl… nežli by doopravdy chtěl. Nejenže viděl, ale i cítil, jak se mu obě děti vzdalují, především malý John, jež opravdu těžko nesl, že je jeho táta neustále pryč. Potřeboval ho doma a tak nebylo divu, že když už doma byl, tak se k němu choval vzdorovitě a odtažitě. A ani Kath na tom nebyla dobře, po tom, co už rok byla její mladší sestra nezvěstná se teď o Johna bála ještě více, nežli kdy dřív. Bylo to hrozné období, neboť ještě před tím zmizením jí zemřeli rok po sobě rodiče. Po Nellie stále pátrali, ale žádný výsledek to nemělo. Navíc mu bylo jasné, že nebýt úspěšnou agentkou, dávno by ji prohlásili za mrtvou. To se nakonec stalo. John si začal uvědomovat, že se bude muset rozhodnout, o kterou rodinu nechce přijít. A byla to armáda, které se vzdal, protože nesnesl pomyšlení, že by přišel o své děti a ženu.

​

Jakmile se ve svých třiceti vrátil z mise, okamžitě řekl Katherine o svém rozhodnutí. Přišlo mu, že svou ženu neviděl od narození jejich syna tak moc šťastnou. A to mu stačilo, aby si byl jistý, že i toto jeho rozhodnutí, bylo správné. Následujícího dne se novinu sdělili dětem a vzali je to oslavit do zábavního parku. Byl to nádherný den, kdy se všichni cítili nezvykle šťastně… Smáli se a dováděli s vírou, že takové budou všechny dny… že všichni teď budou spolu, ale spletli se… Nebyl to vůbec šťastný den, byl tím nejhorším jejich života, byl jejich posledním. Nějací lidé, ozbrojení muži v kuklách, se objevili odnikud a celou jeho rodinu mu před očima popravili, bez slitování či vysvětlení. Jeho žena byla mrtvá na místě, ale děti bojovali o život strašně dlouho. Nakonec poslali několik kulek i jeho směrem. Zřejmě měli zemřít všichni. Jenže John, jako jediný tu hrůzu přežil. Bylo to to nejhorší co se mu mohlo stát, jako by to byl trest za hrůzy, které vykonával na rozkaz svých nadřízených na frontě. Stalo se mu přesně to, čeho se bál nejvíce ze všeho, přišel o svou rodinu. Nepodařilo se jim ho možná zabít, ale zlomit ano. Neměl teď nic… vůbec nic… jen bezedný vztek, pomstu a noční můry, ve kterých viděl pořád ty chvíle hrůzy či šťastné tváře své rodiny. V nemocnici strávil dlouhou dobu, několik měsíců se dostával z hranice smrti a rekonvalescence byla zrovna tak dlouhá. Nakonec stejně podepsal revers, protože už tam nemohl vydržet. A tak si prostě pronajal byt, aby se nemusel vracet do domu, kde žil s rodinou a začal si shánět práci. Věděl jediné a to, že musí najít a zničit vrahy své rodiny, ať už to bude stát cokoli.

​

V armádě už zůstat nemohl a ani nechtěl. Ukončil tak svou službu, stávaje se veteránem, který si našel místo u tajných. To byla skvělá pozice pro vypátrání toho, co chtěl. A tak, místo aby se soustředil na práci, ve které mohl být dobrý, se slepě hnal za vidinou pomsty. Stejnak toho moc nezjistil, bylo to jako hnát se za duchem, za něčím, co neexistuje. A protože nezvládal své emoce, až příliš často bral spravedlnost do svých rukou, což se jeho nadřízeným rozhodně nelíbilo a neuposlechl opakovaně rozkaz, byl po roce a několika měsících diskreditován a propuštěn. Mimo jiné se zde seznámil s agentkou Doreen Lombard, se kterou pracoval na jednom případě. Nyní pracuje několik měsíců u policie jako detektiv. A zatímco ve dne spravedlnost hájí, v noci se jí pro určité osoby stává, jako samozvanec známí pod přízviskem Kojot. Ovšem hlavním důvodem, proč masakruje drogové kartely a vraždí jiné zločince, je ten, že se snaží najít stopy vedoucí k těm, co můžou za to s jeho rodinou. Ačkoli si nemůže pomoci a chrání i nevinné, kteří jsou těmito individui ohrožovány. Pro někoho je hrdinou, pro jiného obyčejným vrahem, je jen čistě na vás, co si o něm myslíte, protože jemu je to jedno… Možná ale není ani jedním. Policie po Kojotovi tak jako tak pátrá jako po několikanásobném vrahovi. Problém je v tom, že nikdo neví, kdo jím vlastně je… a pokud ano, má důvod to neříkat, což je pro Cartera vlastně štěstí.