Pohádky by měly začínat a končit láskou, že? Lola to tehdy neměla jinak, i když o konci je ještě brzo mluvit, když se věk přehoupl přes pouhých dvacet sedm let - velký kus cesty jí tudíž stále ještě zbývá ujít, pokud jí v následujících minutách nesrazí školní autobus nebo žlutý taxík s pákistánským řidičem za volantem. Narodila se do milující rodiny, žijící v samotném srdci Portorika, San Juan, plného hudby, veselí a drog. Na své dětství si nikdy nemohla příliš stěžovat. Možná nemohli mít vše a spíš než rezidenci s výhledem na moře obývali slum, ani to jí nebránilo žít v jakési bublině plné naděje, že zítřek bude lepší. Musí být, neboť co jiného jí zbývalo než-li naděje? V jejích devíti letech se tříčlenná rodina rozrostla o další přírůstek a to konkrétně o holčičku. Kde kdo by řekl, že Lola tak přišla o všechnu pozornost, ale prakticky všechno bylo při starém, i s malou Laurou. Bohužel stejně jako se rodina o jednoho člena rozrostla, tak jako tlesknutím Osudu o jednoho člena o rok později také přišla -milující manžel a otec tmavovlasé cácorky a prakticky ještě malého uzlíčku zemřel při autonehodě, když se vracel domů od známých.

Tragédie způsobena ztrátou otce rozjela další etapu jejího života a celkově života její rodiny, kdy se matka rozhodla pro definitivní opuštění exotického Portorika a táhla se tak se svými dcerami co nejdál to šlo. Lola se jen těžko vyrovnávala se změnou prostředí, když vírou požehnaný ostrůvek s přátelským obyvatelstvem vyměnila za hlasitý New York plný přezíravých lidí soustředících se jen a pouze na sebe. Egocentrismus čpěl na každém kroku a ačkoliv Amerika měla být tím požehnaným světem, kde se plní sny, byla nucena čelit přesnému opaku v podobě tvrdé šikany pro svůj původ, přízvuk a pouhou základní znalost angličtiny. Na jednu stranu trochu chápala, jak bolestné to všechno pro matku mohlo být, protože nejmenší břemeno to bylo pro malou Lauru, která ještě nestačila pobrat rozum, tudíž už vůbec ne to, co se kolem děje. Nakonec se ostatně matce povedlo odstranit všechny připomínky na jejího muže včetně příjmení, kdy se po pár letech žití se svým partnerem, stala paní Blackmoore. Nedalo by se říci, že z toho Lola byla kdovíjak nadšená, ale nějakou dobu prostě jen držela ústa a krok s tím, co její matka chtěla. Prioritní pro ni byla sestra a její štěstí, chtěla pro ni být oporou v dobrém i zlém. No, a že toho zlého bylo. Sic byla matka starostlivá, Dough, nevlastní otec, se rovnal pravému opaku. Starostlivosti moc nepobral a trpělivosti už vůbec ne, tudíž mu občas jedna výchovná ujela, jindy zase rovnou dvě. V podstatě to nikdy nebylo tak vážné, aby ho mohla nařknout z domácího násilí. Zjevně mu jen chyběla ta trpělivost a zkušenost s dětmi, obzvlášť když u jednoho puberta končí a u druhého začíná a všichni trpí na slavný nezkrotný jižanský temperament.

Čas plynul jako voda a Lola pomalu, nehledě na ostatní, včetně sestry, začala plánovat vlastní život. Začala se toulat po tanečních konkurzech, vždyť rytmus měla v krvi, a ucházet se o místo tanečnice. Možná nebyla přímo vzdělaná v oboru, školné představovalo tisíce dolarů (pro Dougha zbytečně vyhozených), ovšem emoce proudící v každém pohybu dokázaly zaujmout i přes značný pokles v technice. Nebýt sestry, rychle by to vzdala. Vystupovala po klubech, lhala o svém věku a jen díky tomu a síle exotického vzhledu, si dokázala vydělat nějakou tu almužnu, aby se mohla na měsíc odstěhovat do podnájmu, při čemž se strhla mezi ní a Doughem tak strašná hádka, kdy zanevřela i na matku. Neplánovala se vracet domů, i když za sebou nechala Lauru. Nezbývalo nic jiného, než se dál spoléhat na štěstí při tanečních vystoupeních. O pár měsíců později se jí povedlo uspět s přihláškou na taneční konzervatoř, avšak nešťastná srážka s cyklistou jí poranila koleno natolik, aby se profesionálně tanci už nikdy nemohla věnovat. Dlouhé hodiny napínání svalstva, zátěže na baletních špičkách, opakování donekonečna těch samých kroků ji postupně zničilo, až byla nucena podstoupit operaci, při které do kolenního kloubu umístili titanový šroub. S baletem skončila, s tancem jako takovým na chvíli také. Vykopnutá na ulici se zmohla na občasné krádeže a kapsářství, díky čemuž si jí všimla jedna z Vran světla.

Nemohla si stěžovat na to, že by se jí dařilo špatně, nikdy na tom nebyla tak zle, že by neměla na jídlo nebo místo na přespání - obvykle bar či nějakou opuštěnou budovu. Navíc se vždy mohla vrátit domů, několikrát se viděla s matkou i s mladší sestrou, odmítala však ještě někdy v životě potkat nevlastního otce. Proklínala ho do morku kostí. Raději se toulala a dále příležitostně tančila a kradla všude, kde se dalo. Možná díky tomu jí osud zavedl až k jednomu muži, kterého svým umem uchvátila. No, to je možná silné slovo, avšak její technika se mu přinejmenším zdála dost zajímavá na to, aby jí nabídl místo v Doupěti. Nebylo by nic divného na tom, že Lola zprvu reagovala nesouhlasně, za vším viděla leda tak prodej drog a překupnictví zbraní. Jenže přišlo do tuhého a jako každá holka bez střechy nad hlavou, i Lola potřebovala si zajistit bezpečí. Souhlasila a nová kapitola jejího života se pomalu začala psát.

Zprvu se jednalo jen o menší krádeže, ze kterých přešla do role společnice. Možná neměla šarm na prodej jako jiné ženy, avšak exotický původ, tmavé oči a plné rty (o dekoltu nemluvě) jí zajišťovaly dostatek pozornosti, při kterých probíhalo zneškodňování terčů jedna báseň. Postupem času se naučila pracovat se zbraněmi, získávala zajímavější požadavky na překažení a zneškodnění plánů Vran temnoty a plnila svou práci natolik dobře, aby nezůstávala pozadu. Začala si tvořit vlastní síť informátorů mezi bezdomovci, prostitutkami a hackery natolik zručnými, aby dokázali zamést každou stopu a vytvořit novou identitu. Pět dlouhých let uplynulo, když jí jeden obchod doslova převrátil život vzhůru nohama - měli se postarat o jednu Vránu temnoty, zneškodnit ji a přitáhnout její hlavu nazpět. S jedním z Hordy následovala kroky dle plánu, našla cíl, vloupala se dovnitř. Jenže nikdo nečekal, že se bude jednat o past. Celá přestřelka se neobešla bez několika náhodných obětí mezi nimiž se později ukázala být i jedna malá, teprve čtyřletá holčička. V tu chvíli se Lola zděsila a uprchla. Dostalo se jí označení zběha, dezertéra a na její hlavu byla vypsána odměna.

Díky znalostem a posbíraným zkušenostem (o talentu nemluvě) za sebou zametla stopy - alespoň to největší množství, které v rychlosti zvládla skrýt. Zahodila rodné příjmení a namísto toho převzala identitu matky za svobodna. Jako Vrána zmizela z povrchu, dokonce si nechala část tetování z předloktí odstranit - hlavně menší ornamenty, zatímco hlava zůstala taková, jaká je. Pár měsíců se pokoušela žít život obyčejného civilisty bez jediné známky dopadu minulosti na bedra, jenže jak se říká "Jednou Vránou, navždy Vránou". Ani Lola se nedokázala udržet od nebezpečí dál a namísto poklidného života začala provozovat cosi, co by se dalo označit za nájemného zabijáka - týraným manželkám dopřává pomstu v podobě zavraždění slizkých manžílků, kteří si na ně dovolili vstáhnout ruku. Přes den se tváří jako každý jiný člověk - má svou práci, na půl úvazku vyučuje latinsko-americké tance, večer se mění v mstitele. Takže... kde je vlastně ten šťastný konec? Ta láska? Nejspíš... jen cestou zabloudil a momentálně se ptá na správnou adresu.