Narodil se 15. července, alespoň to tvrdili v sirotčinci, protože v ten den ho našli položeného před jejich dveřmi, takže i tímhle dnem se řídil. Jako malý si v ten den sfoukával svíčku na koláčku, který mu připravovala kuchařka v sirotčinci, protože jeho měla ráda. Nikdy však ne natolik, aby si ho vzala domů a vychovávala ho tam. Nejspíš jí to nikdy nedokázal odpustit, přestože ji považoval za svoji matku. Ta jeho podle vychovatelčiných slov zemřela při porodu a otec ho odložil s dopisem. Tajemné. Když mu bylo už sedm, byl smířený s tím, že si ho nikdo neodvede, nikdo o něj nebude jevit zájem, což je vlastně celkem pochopitelné; nikdo si už tak velké dítě nevezme. Nedokázal ale pochopit, proč ho nikdo nechtěl ani předtím, prý byl hodné dítě, nikdy nekřičel, nikdy neplakal, ani příliš neotravoval. Většinou seděl ve svém pokoji u okna a něco si pro sebe šeptal, možná to je vyděsilo. Koho by ale děsilo šeptající dítě? Hloupost. Tehdy si vypěstoval sarkastické poznámky a tu odtažitost vůči lidem. Nemá rád dotyky, protože ať se to zdá nepochopitelné, jedna z vychovatelek se k němu až moc lísala, ale kdo by věřil malému dítěti, ještě sirotkovi? Nikdo. Často kvůli tomuhle dostával tresty a zavírali ho do malé komory bez jakýchkoliv oken a světel, když se pokoušel to někomu říct. Možná právě odtamtud se necítí ve tmě dobře, stejně tak v malém prostoru, nejspíš to s ním zůstalo až do současnosti. A protože nikdy nepoznal rodiče, ani ho nenapadlo, že by mohl být víc, než nechtěné dítě.

​

To až jednou, když mu bylo skoro osmnáct a vychovatelka se na něj zase lepila, se jeho vnitřní démon utrhl ze řetězů a on využil toho, že byl silnější, než ona, a odtáhl ji k oknu, odkud ji shodil. Onehdy nebyli žádní svědci, kteří by mu mohli dokázat, že to byl skutečně on, proto k obvinění nikdy nedošlo. Přesto se na něj v sirotčinci všichni dívali skrze prsty, a tak odešel dřív, než mu bylo osmnáct, aby se na jejich odsuzující pohledy dál nemusel dívat. Od té doby se toulal sám, vydělával si vlastním tělem, protože světe div se, ženské na něj letěly. Stačilo nasadit úsměv a bylo jasné, že si namastí kapsy. Nespal s nimi, sotva jim dovolil, aby se ho dotýkaly, ale i to mu stačilo k tomu, aby z nich vytahal manžílkovy peníze, a když zrovna na žádnou bohatou dámičku nenarazil, něco si i nakradl. Pak se úplnou náhodou nachomýtl do ringu, kde se bojovalo za peníze. Nikdy dřív s nikým nebojoval a neměl nejmenší ponětí, co dělat, pro něj byla jediná možnost uhýbat. V té chvíli zjistil, že se instinktivně dostává nahoru, nedělalo mu problém vyskočit a vyšplhat po kleci, načež se spustit přímo na protivníka. Dokázal tím zápasy vyhrávat, šplhal a padal, šplhal a padal. Někdy spadl neúmyslně, jindy to byl přesně plánovaný pád, svaly ho s každým šplháním pálily jako čert, ale většinou se dokázal udržet. Nejspíš právě svým šplháním a využíváním různých ramp k útoku dokázal upoutat Stínovu pozornost. Přijal ho mezi vrány, nutil vylepšovat jeho šplhání, aby jej mohl co nejvíce využít v akci a on dělal přesně to, co se po něm chtělo.

​

Jenomže čím byl starší, tím víc ho začalo to věčné poslouchání rozčilovat a on si sem tam začal dělat, co chtěl. Vynechal tréning, nedostavil se na schůzi, lenošil celý den. A světe div se, zatím mu to pořád prochází a on, namísto toho, aby si těch chvil vážil, tlačí čím dál víc na pilu.